Všichni máme domov. Někdo má to štěstí, že vyrůstá v rodině s mámou a tátou a svými sourozenci, jiný má také štěstí, a to, že se ho matka nevzdala a souhlasila s adopcí dítěte. Říkáte si a co je to za štěstí, když se vlastní matka vzdá svého dítěte? Vzpomeňte na hrůzné případy, kdy matka dítě sprovodila ze světa…. Dáte mi jistě za pravdu, že je lepší dětský domov než žádný domov.
Dítě v dětském domově vyrůstá obklopené dětmi jakoby sourozenci. Musí si své místo na slunci vybojovat stejně jako sourozenci vyrůstající ve vlastní rodině. S tím rozdílem, že v dětském domově asi nepociťují mateřskou lásku, ani nemohou. Pečovatelky, které se o děti starají, nemohou všem dětem vynahradit matku a tátu. Jejich povinností je se o děti starat tak, aby z nich vyrostli samostatné slečny a mladíci a dovedli se orientovat v životě.
Děti v dětských domovech to nemají lehké. Je o ně sice postaráno a jsou zabezpečeny hmotnými prostředky, ale nikdy jim toto zařízení nemůže vynahradit pravý domov. Žijí v jiných podmínkách, které jsou nastaveny tak, aby všichni zvládali všechno. Péče o ně je sice spolehlivě zajištěna, ale pusu na dobrou noc jim nikdo nedá.
Važme si proto svého domova a svých rodičů, kteří nás vychovávají s láskou a dávají nám to znát. Maminka, která na nás do noci čeká, až se vrátíme z diskotéky nebo z plesu – má o nás strach. Nás to rozčiluje – nám se přece nemůže nic stát! Proč si nejde lehnout! Já se o sebe postarám!
Je to aleMAMINKA. A ta o nás bude mít strach, co budeme živi. To doceníme, až dospějeme. Až pak se mamince třeba i omluvíme za naše slova, protože teprve až dospějeme, zjistíme, že maminka je ta, která nás má ráda, ať jsme jací jsme. A nikdy nás milovat nepřestane.
Važme si svých rodičů, kteří nám vytvářejí domov tak nejlépe jak umí. A věřte – leckdy to nemají lehké.